Milostná soška
Soška Pražského Jezulátka je stará více než čtyři sta let. Pro věřící z celého světa je soška Dítěte Ježíše připomínkou Božího vtělení, duchovního dětství a důstojnosti Krista i našeho vlastního lidství.
Úcta k Pražskému Jezulátku je duchovním prodloužením Vánoc. Klaníme se Kristovu vtělení, vyznáváme, že Bůh vzal na sebe lidství, ke kterému patří i dětství. „Sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk…“ (Flp 2, 7). Ježíš Kristus prožívá celý lidský život, od počátku do konce. V jeho početí, narození a dětství se setkáváme s pravým Bohem, stejně jako v jeho dospělosti, smrti a vzkříšení. Dospělý Ježíš, mistr a učitel, bude vyzývat své učedníky: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království.“ (Mt 18,3)
Úctu nejprve šířil karmelitánský řád. Téměř do každého jeho kláštera putovala kopie milostné sošky. Od poloviny 18. století se uctívání Pražského Jezulátka začalo šířit ve všech zemích bývalé rakouské říše. Druhá vlna úcty se zvedla na přelomu 19.-20. století a rozšířila se po celém světě. Nejvíce se ujala ve Španělsku, kde má Jezulátko svůj původ. Španělé a Portugalci převezli obrazy a sošky Jezulátka přes Atlantický oceán do koloniálních zemí Jižní Ameriky. Díky misionářům a evropským přistěhovalcům Jezulátko znají i v Indii, Číně, na Filipínách a v Severní Americe. Dnes je nejvíce uctíváno ve španělsky mluvících zemích. Ze všech koutů světa přicházejí zprávy o zázračných vyslyšeních.
Soška je vysoká 47 centimetrů, je dřevěná s povrchem vymodelovaným z barevného vosku. Pod voskem prosvítá plátno. Představuje dítě Ježíše ve věku 4-5 let. Tvářička má zvláštní výraz, který nedokáže žádná kopie přesně napodobit. V obličeji a kudrnatých vlasech, které měly původně tmavé zbarvení, lze pozorovat maurské rysy, což odpovídá španělskému původu sošky.
Ježíšek je oblečený do dlouhé košilky, pod níž jsou vidět bosé nožky. Pravicí Ježíšek žehná, zatímco v levici drží symbol vlády nad světem – říšské jablko završené křížem. Dlaň má ve středu otvor, do kterého se jablko připevňuje. Soška se obléká do královských rouch, v minulosti byla zdobena vzácnými šperky, které pocházely z darů věřících. Nejcennějším klenotem byla dnes ztracená kopie řádu Zlatého rouna.
Hlavu Jezulátka zdobí historická korunka. Korunka se nenasazuje přímo na sošku, je připevněna samostatně těsně nad Jezulátkem.
Pražské Jezulátko lidé znají především v jeho královském oděvu. Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství – tak jako matka obléká své dítě, tak sestry karmelitky oblékají Ježíška. Roucha samotná však naznačují jeho božství, jeho kněžský a královský majestát.
Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Obecně se používají čtyři základní barvy:
Červená: barva krve a ohně – pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže
Zelená: barva života a naděje – pro liturgické mezidobí (nejčastější barva)
Bílá: barva slávy, čistoty a svatosti – pro slavnosti, dobu velikonoční a vánoční
Fialová: barva pokání – pro dobu postní a adventní
V den slavnosti korunovace se Ježíšek obléká do královských šatů s hermelínovým pláštěm. Při zvláštních příležitostech se užívají i další barvy:
Růžová: barva tlumené radosti – může být použita pro 3. neděli adventní a 4. neděli postní
Modrá: bývá někdy používána jako slavnostní barva zvláště pro mariánské svátky
Zlatá: barva slavnostní – může nahradit jiné barvy
Šatník sošky čítá okolo tří set oděvů, ne všechny jsou ale použitelné. Většina šatů jsou dary z vděčnosti. Část Ježíškova šatníku je možno shlédnout ve volně přístupném muzeu. Úkol převlékat Ježíška je svěřen sestrám karmelitkám Dítěte Ježíše, které pomáhají bratřím bosým karmelitánům starat se o toto poutní místo.
První vrstvou oděvu je spodní košilka – říza či alba. Jedná se o suknici z bílého plátna s otvory pro ruce nebo s krátkými rukávy. Někdy ji zdobí jednoduchá výšivka nebo krajka. Spodní košilka se navléká přes hlavu a zapíná nebo zavazuje se vzadu.
Přes řízu se obléká barevná košilka. Střihem se podobá dětské košilce s rukávy a zapíná se též vzadu. Přední díl košilky je bohatě zdobený, ve vzorech se často uplatňují motivy z křesťanské symboliky. Spodní okraj košilky bývá zakončen krajkami nebo jiným dekorem.
Navrch se obléká pláštík, který se barvou i vzorem shoduje s košilkou. Levá strana splývá volně přes rameno, zatímco pravá přední strana je nad žehnající rukou přeložena, čímž se stává viditelnou spodní část pláštíku. Zdobená tkanina bývá použita v levé části na líci, v pravé části na rubu. Některé pláštíky se však přehazují přes ramena bez překládání, takže vzor je jen na vrchní straně. Rub tvoří podšívka. Výzdoba se soustřeďuje na vrchní postranní díly. Okraje pláštíku bývají zdobeny podobně jako spodní okraj košilky.
Na závěr se na ruce a na krk navlékají okruží, pokud nejsou součástí košilky. Také na okruží jsou většinou použity krajky. Do levé dlaně se Ježíškovi vkládá královské jablko a nad hlavou má připevněnou korunu.
Korunování Jezulátka vyjadřuje víru, že Dítě Ježíš je milostivým Králem celého světa.
Slavnost korunovace sošky dítěte Ježíše se každoročně slaví o první květnové neděli. Jezulátko bývá po celou sobotu a neděli vystaveno v presbytáři, aby se s ním věřící mohli setkat z větší blízkosti. Hlavní poutní mše je slavena v neděli v 10 hodin. V roce 2026 to bude v neděli 3. května.
Tato slavnost má původ v historii. Velkými ctiteli Jezulátka byl rod hrabat Martiniců. Z jejich podnětu se v roce 1651 konalo procesí se soškou Jezulátka po pražských chrámech. V roce 1655 pražský biskup slavnostně ověnčil milostnou sošku korunkou, kterou nechal zhotovit nejvyšší purkrabí království českého Bernard z Martiniců. V současné době má soška Jezulátka tři korunky. V den slavnosti je korunována korunkou z roku 1767. Novější korunka z roku 1820 je k vidění v muzeu, stejně jako korunka, kterou mu daroval při své návštěvě v roce 2009 papež Benedikt XVI.
Soška Pražského Jezulátka pochází podle pramenů ze Španělska. Zde také byla pravděpodobně zhotovena někdy v druhé polovině 16. století nebo dříve. Legenda vypráví, že se Ježíšek zázračně ukázal jistému mnichovi, který podle jeho podoby sošku vymodeloval. Podle jiné legendy vlastnila sošku svatá Terezie od Ježíše, která velmi uctívala Ježíšovo dětství a rozšiřovala úctu k Dítěti Ježíši po celém Španělsku. Prý sošku darovala své přítelkyni, jejíž dcera se vdávala do Prahy.
Faktem je, že sošku Jezulátka přivezla ze Španělska vévodkyně Marie Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za pana Vratislava z Pernštejna. Sama ji pak odevzdala jako svatební dar své dceři Polyxeně z Lobkovic. Ta ji velmi uctívala a zakusila od ní mnohokrát útěchu a pomoc.
Polyxena z Lobkovic ji jako vzácný dar věnovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné. Karmelitáni umístili sošku v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. Novicové si sošku velmi oblíbili a konali před ní každodenní pobožnosti. Pak byl však noviciát v Praze zrušen a úcta k Jezulátku téměř zanikla.
V roce 1631 obsadili Sasové Prahu. Karmelitáni uprchli z kláštera. Klášter byl vypleněn a Jezulátko bylo poničeno a hozeno mezi haraburdí.
V roce 1637 se řeholníci vrátili do Prahy. Mezi nimi byl také otec Cyril od Matky Boží, původem Lucemburčan, který si vzpomněl na dobu svého noviciátu a na mocnou přímluvu Jezulátka. Sošku našel mezi starým haraburdím. S bolestí však zjistil, že má ulomené obě ruce. Při modlitbě se mu zdálo, že mu Ježíšek říká: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat!“ Otec Cyril nakonec dosáhl toho, že Jezulátku byly vyrobeny nové ručičky.
Malý Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Byla mu připisována zázračná uzdravení a také záchrana Prahy při obležení Švédy v roce 1639. V té době byla soška umístěna ještě v chóru, kde ji nemohli věřící veřejně uctívat.
V roce 1641 byla soška umístěna do kaple v kostele, vlevo za vchodem (dnes kaple sv. Kříže). Roku 1651 byla soška nošena v procesí po pražských kostelích.
V roce 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem. Rostl počet zázraků a vyslyšení.
Kaple už nestačila, protože zástupy ctitelů překážely vstupu do kostela. Proto byla soška v roce 1741 přemístěna na dnešní místo na pravé straně uprostřed lodi kostela.
Císařovna Marie Terezie věnovala Jezulátku v roce 1754 vlastnoručně vyšívané šatičky. Uctívání Pražského Jezulátka se začalo šířit ve všech zemích bývalé rakouské říše.
Roku 1776 byl pro sošku vybudován důstojný oltář. Obě stěny oltářního výklenku jsou pokryty tabulkami díků za vyslyšení.
Následník trůnu Josef II. (1780–1790) však vytáhl do boje proti klášterům i proti lidové zbožnosti. Klášter karmelitánů na Malé Straně byl zrušen v rámci josefinských reforem. Chrám i oltář s Jezulátkem chátral.
V roce 1879 se podařilo oltář opravit, ale Jezulátko si muselo peníze na opravu vyprosit samo: putovalo po pražských ženských klášterech s žebráckou mošnou. Podařilo se nejen shromáždit potřebné množství peněz, ale také znovu oživit úctu k Jezulátku. Zprávy o zázracích přicházely z celého rakousko-uherského mocnářství.
V roce 1928 se s velkou slávou vzpomnělo na 300. výročí úcty k Jezulátku. V roce 1935 se ještě dostalo Pražskému Jezulátku velké pozornosti od účastníků Katolického sjezdu. Na přelomu 19.-20. století se úcta k Jezulátku rozšířila zázračným způsobem po celém světě. Nejvíce se ujala ve Španělsku, kde má Jezulátko svůj původ. Španělé a Portugalci převezli obrazy a sošky Jezulátka přes Atlantický oceán do koloniálních zemí Jižní Ameriky. Díky misionářům, kolonizátorům a evropským přistěhovalcům Jezulátko znají i v Indii, Číně, na Filipínách a v Severní Americe.
Pak úcta na více než 50 let utichla kvůli nacistické a komunistické diktatuře. Dále sem ale proudily davy poutníků z celého světa, především ze španělsky mluvících oblastí.
V roce 1993 se ke kostelu Panny Marie Vítězné vrátili bosí karmelitáni. Úcta k Jezulátku znovu ožívá.
Zatím nejdůležitější událostí byla návštěva papeže Benedikta XVI. v roce 2009. Ve svém proslovu papež uvedl, že pražské Jezulátko svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a lásku. Pomodlil se za děti, které jsou obětí násilí a různých forem zneužívání, ale také za rozvrácené a nevěrné rodiny. Jako dar přinesl Jezulátku korunku.
