Odvaha
Každý z velkých barokních obrazů v kostele Pražského Jezulátka zachycuje příběh jiných biblických postav i svatých z řádu bosých karmelitánů. V každém z nich se skrývá jiný druh odvahy, který může inspirovat i dnes.
Extáze sv. Terezie (Johann Georg Dietrich, 1752)
Terezie z Avily (1515 – 1582) byla španělská mystička a společně s Janem od Kříže reformátorka karmelitánského řádu. Je autorkou mnoha textů, v nichž popisuje svou zkušenost s modlitbou a kontemplací. Obraz zachycuje jeden z jejích vnitřních zážitků: mystického vidění, setkání s Boží láskou jako ohnivým šípem, který jí celou pronikl a navždy proměnil. Terezie byla svatořečena roku 1622 a je nám příkladem důvěry a hluboce žité lásky k Bohu i lidem.
Zkus na chvíli zapomenout na všední den a své starosti a uvědom si, že i ty jsi milovaná/milovaný.
Sv. Jan od Kříže (Matěj Zimprecht, 1669)
Jan od Kříže (1542 – 1591), byl španělský karmelitán a básník a společně s Terezií z Avily reformátor karmelitánského řádu. Vlastní spolubratři ho uvěznili v klášteře v Toledu, kde strávil osm měsíců. Malíř ho zde zachytil ve chvíli oslavení: ve světle a slávě, která přišla po letech zápasů. Inspirací pro tento obraz mohla být také poslední slova, která Jan řekl těsně před smrtí: “Nyní odcházím zpívat do nebe.” Byl svatořečen v roce 1726. Jan učil, že svobodu si můžeme nést v sobě. To, co nás na cestě ke svobodě brzdí je svazující touha všechno držet, ovládat, kontrolovat, zvládnout vlastním úsilím.
Zkus si na chvíli zavřít oči a představit si, že nemusíš podávat výkony a můžeš jen tak být…
Šimon Stock přijímá od Panny Marie škapulíř (Petr Brandl, 1720)
Šimon Stock (1164 – 1265) byl středověký karmelitánský mnich, anglický poustevník. Na obraze je zachyceno jedno z jeho vidění: jak přijímá od Panny Marie dar, malý kus látky zvaný škapulíř, jako znak Boží ochrany a lásky, věčné smlouvy mezi Bohem a lidmi. Přijmout dar vyžaduje odvahu. Musíme uznat, že sami nestačíme, že potřebujeme druhé.
Vzpomeň si na nějakou chvíli, kdy jsi byl/a obdarován/a.
Přímluva Panny Marie (Antonín Stevens ze Steinfelsu, 1641)
Obraz zachycuje scénu bitvy na Bílé hoře (1620) mezi císařským vojskem a vojskem českých stavů. Na obraze vidíme v levém dolním rohu klečícího císaře Ferdinanda II se synem a v pravém rohu karmelitánského mnicha Dominika od Ježíše a Marie, nad nimi Panna Maria a zástupy světců se přimlouvají za vítězství císařských vojsk. Obraz, zachycující výjev z naší české historie, nám může připomínat, že i v našich životech se odehrávají různé konflikty a bitvy, vítězné i prohrané. Z této pozice si obraz můžeme prohlédnout jen s velkou námahou: nevidíme úplný celek a správnou perspektivu. Stejně tak v našich životech se dokážeme na některé těžké situace podívat objektivně až když od nich trochu poodstoupíme. Možná až když uplyne nějaký čas.
Zkus si pro celkový pohled na tento obraz poodstoupit do trochu větší vzdálenosti. Možná až zpět do hlavního prostoru kostela. Stejně tak se můžeš podívat na své životní situace, na své vlastní bitvy: s odstupem, vnímat celý obraz, a možná až přijde ten správný čas.
Smrt sv. Josefa (Petr Brandl, 1720)
Josef byl tesař z Nazareta – manžel Marie a pozemský otec Ježíše. Bible o něm mnoho neříká a ani on sám v Bibli nic neříká, ale co víme je, že důvěřoval Bohu a svým životem jakoby říkal ano všem věcem, které přicházely, žil v PŘÍTOMNOSTI. Brandl ho zachytil v okamžiku smrti, obklopeného těmi, které miloval. Obraz nám může připomínat, že pozemské věci mají svůj konec: naše zdraví, naše aktivita, naše vztahy a nakonec i náš život. Smířit se s konečností není jednoduché. Pokud ale přijmeme konečnost, může nás to naučit ocenit každý okamžik a detail našeho života.
Zkus si na chvíli uvědomit právě tento přítomný okamžik, toto místo na kterém stojíš. Jenom chvíli buď a vnímej tuto chvíli. Už se nebude opakovat.
Soška Pražského Jezulátka (Španělsko, polovina 16. století)
Soška Pražského Jezulátka se do Čech dostala ze Španělska díky šlechtičně Marii Manrique de Lara, manželce Vratislava z Pernštejna. Její dcera Polyxena z Lobkowicz darovala sošku roku 1628 řádu bosých karmelitánů. V kostele je tato soška s malými přestávkami vystavena již téměř 400 let. Je vyrobena z dřeva, látky a vosku a znázorňuje malého Ježíše ve věku asi 5 let. Dětské zpodobnění, něžný obličej, bezbrannost ukazuje neobvyklý obraz Boha: jemného, zranitelného, blízkého. Má vzhled krále, ale bez drtivé síly a hrozby: spíše s požehnáním a ochranou celého světa.
Odhalit naši slabost a zranitelnost je trochu bolestné, ukazuje naše limity. Přesto možná právě ve chvíli, kdy si uvědomíme vlastní nedokonalost, dokážeme být soucitní s druhými. Můžeš svojí křehkost popsat nějakým slovem a chvilku si ho nechat běžet hlavou. Jsi to ty, je to prostě tak.
Modlitba Jáchyma a Anny (Petr Brandl, 1716)
Sv. Jáchym a sv. Anna, rodiče Panny Marie jsou na obraze od Petra Brandla zachyceni v modlitbě, když prosí Boha o dítě. Podle tradice dlouho nesli bolest nenaplněné touhy i ticho, ve kterém nepřicházela odpověď. Přesto svou prosbu nevzdali. Situace našeho života se dost často nevyvíjí podle našeho očekávání. Naděje v dobrý konec je ale aktivní lidský postoj, kterým dáváme najevo, že nás trápení a nejistoty nepřemohou. A s pomocí druhých je hledání odvahy k naději snadnější. Možná právě oni jsou poslové našeho tvůrce. “Neboj se – já jsem s tebou, nestrachuj se – já jsem tvůj Bůh.” Izajáš 41, 10
Zkus si vzpomenout na někoho nebo něco, co ti v poslední době pomohlo najít naději. A možná jsi zase někomu pomohl/a najít naději ty.
